pondělí 29. července 2013

Rudá jako rubín



RUDÁ JAKO RUBÍN
 
Autor: Kerstin Gier  
Originální název: Rubinrot  
Nakladatelství: CooBoo, 2012
Překladatel: Tereza Pecková
Série:
Drahokamy/Láska nezná čas

Díl: 1.
1. vydání
Anotace: Žít v rodině, která je samé tajemství, není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. Jednoho dne se s ní zatočí svět a ona se rázem ocitne ve známé ulici, jenže téměř sto let před svým narozením. Vzápětí pochopí, že tím největším rodinným tajemstvím je ona sama. Zbývá jí ale ještě pochopit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem.

Proč jsem do knihy pustila? Jako první mě zaujala obálka, která je prostě úžasná. Knížku navíc docela dost chválily holky na ostatních blozích, a když jsem se dozvěděla, že je knížka o cestování v čase, bylo rozhodnuto. :)

Reakce po dočtení: Pane bože, kde mám ten druhej díl?! A ti dva mají jako být její rodiče?

Moje hodnocení: Jako první se zase vyjádřím k obálce (asi z toho udělám pravidelnou součást recenze). Rudá jako rubín má totiž jednu z těch nejkrásnějších obálek, jaké jsem kdy viděla. Už od začátku jsem si ji zamilovala a stále mě to ještě nepřešlo. Přestože nemám růžovou moc v lásce, na téhle knížce se mi vážně líbila. Miluju ten jednoduchý design, kterými se celá série Drahokamy může chlubit. Tomu, kdo je vytvořil, líbám nohy, protože tyhle obálky jsou kouzelné a prostě dokonalé, ostatně jako knížky samotné. Nevím, jestli je tu někdo takový obálkofil jako já, ale vždycky, když se na tuhle krásku podívám, zvedne mi náladu. :)
    Knížka o cestování v čase? Super! Cestování v čase je přesně tou „superschopností“, kterou bych chtěla mít. Žádné čtení myšlenek ani umění zneviditelnit se, to jsou kraviny. Ale cestování v čase? Určitě! To bude asi hlavní důvod, proč jsem se na knížku tak vrhla. Miluju cokoliv s námětem cestování do minulosti nebo do budoucnosti, a tahle knížka tomu dodala nový spád. Cestovat v čase totiž může jen pár vyvolených, lépe řečeno musí pár vyvolených. To mě docela mrzelo, protože tím má šance cestovat v čase klesla na minimum, grr.
   
Gwen jako hlavní hrdinka je úžasná. Zamilovala jsem si ji už od první stránky a celou sérii jsem ji měla víc a víc raději. Gwen je hrozne nešikovná, ale takovým tím roztomilým způsobem. Ve většině případů jsem si počínala jako ona. Celý život, byla schovaná ve stínu své dokonalé sestřenky Charlotte, za což jsem ji vážně litovala, chuděru. Se svou sestřenkou a tetou to opravdu měla těžké, proto jsem taky měla takovou radost, když to všem natřela. ^^
     A potom je tu Gideon, sladký Gideon. Mé představy o něm jsou velmi zmanipulovány, takže to nemůžete brát úplně vážně. Nikdy, nikdy si nepřečtěte anotaci na třetí díl ještě předtím, než alespoň dočtete ten druhý. A ne jako já, přečíst si ji na začátku prvního dílu. Takže u Gideona jsem měla smíšené pocity. Jednu chvíli to bylo samé „Ach, Gideone, jak já tě miluju!“ a za chvíli zase „Pane bože, kdo toho pitomce do té knížky vzal?“. Stejně jsem ho ale měla ráda, je to takový ťuňťa. :)
    První díl Drahokamů mě opravdu velice bavil, zhltla jsem ho za jeden den a prostě jsem si jej zamilovala. Snažící se Gwen, prapodivný Gideon a neskutečná Charlotte s matkou. A hlavně spousta nevyřešených věcí, které mě dost stresovaly. Třeba ten konec. Kdo to četl, asi ví, o čem mluvím. Autorka vám něco přímo řekne, ale vy si stejně říkáte: „Pane bože, a to jako myslí vážně? Co má tohle sakra znamenat!“. Myslím si, že nebudu jediná, kdo se hned musel vrhnout na další díl. Rudá jako rubín patří mezi ty naprosto dokonalé knihy (neřeknu nejkrásnější, to tvrdím skoro pořád), které si zamilujete. A přestože to asi zhltnete tak jako já a budete si myslet, že je to dokonalé… Po dalších dílech si řeknete, že to bylo slabší. No, slabší je asi špatné vyjádření. Tahle knížka je opravdu dokonalá, jen neoplývá žádnou pořádnou akcí. Je to spíš takový rozjezd na seznámení a zamilování se do hrdinů a zjištění, že tahle autorka je bohyně. Přesto vám ale to, že tam akce chybí, vadit nebude. A to ani v nejmenším. Nevšimnete si toho, protože akce vlastně není potřeba. Prostě nad Rudou budete slintat a vrhnete se na další díl. Jenže já Rudé 5 hvězdiček nedám. Doufám, že mi to odpustí jak knížka, tak největší fanoušci (mezi které se řadím, nevadí?). Říkám, je to dokonalá knížka, jen si těch 5 budu šetřit pro další dva díly. To je totiž nářez. :)  

4/5

neděle 28. července 2013

Letní dumání (4)

Zjistila jsem, že mě nemá blogspot rád a včerejší letní dumání hozené do  plánovače mi prostě nezveřejnil. No, doufám, že až tak nevadí, že jsem ho sem hodila až dnes.



Historický fenomén
Zdá se, že historické seriály táhnou. Těžko říct, jestli je to díky jeji (ne)autentičnosti, nebo tomu, kolik naháčů nám na obrazovkách pobíhá. Jak jste na tom vy? Propadli jste kouzlu Her o trůny, Vikingů, ale také Borgiů, Da Vinciho démonů, Bílé královny, Tudorovců, Spartaka…? Máte o takových seriálech vůbec ponětí? A kolik z nich vychází z knih, příběhů a legend…
_______________________

   Ne, ne a ne. Opravdu dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek prostě neignorovat, protože nemám ponětí, co k tomu říct.  Vůbec.
   Já nejsem moc seriálový šílenec, sleduju jen HIMYM a AHS. Všechno ostatní jde tak nějak kolem mě. Pár měsíců zpátky jsem se zkusila podívat na Merlina, což je velmi pěkný seriál, ale v tu chvíli jsem si řekla, že na něj zrovna nemám chuť. :D Hru o trůny bych si moc chtěla přečíst, přestože jsem ve chvíli, kdy jsem do knížky jen nakoukla, byla velice zmatená. :D Takže když nezvládnu pochopit knihu, půjdu rovnou na seriál, a když ji zvládnu pochopit, taky půjdu na seriál. :D
   Dalším seriálem je právě The White Queen, na kterou jsem se taky nedívala, ale chystám se na to (!). :D Nevím, kde jsem na ni narazila, ale dost mě zaujala, takže to rozhodně zkusím. Jenže to je tak všechno. Seriály+historie=nic moc pro mě.

středa 24. července 2013

Než jsem tě poznala


NEŽ JSEM TĚ POZNALA


Autor: Jojo Moyes

Originální název: Me before you
Nakladatelství: Ikar, 2013   

Překladatel: Lucie Mikolajková
1. vydání
Anotace: Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud.
Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivní Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise…
Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.

Proč jsem do knihy pustila? Abych byla upřímná, nemám ponětí, jak jsem se k ní dostala. :D Možná jsem na ni narazila v nějakém e-shopu nebo u někoho z blogerek, nevím. Každopádně, jen co jsem si přečetla anotaci, věděla jsem, že ji chci. :)

Reakce po dočtení: Pane bože, zabijte mě...
 

Moje hodnocení: Tak něco ke vzhledu. :) Než jsem tě poznala má vážně pěknou obálku. Přebal je takový obyčejný, přesto docela pěkný, a knížka bez přebalu se mi líbí opravdu moc. Je to ten samý obrázek, akorát v černé a bílé, a mně se to strašně moc líbí. Bohužel, když lidi jako já čtou knížky bez přebalů, jde to na té bílé obálce vidět. Ale zase je znát, že ta knížka už byla čtená. :)
   Víte, po tom, co jsem dočetla Hvězdy nám nepřály, jsem byla přesvědčená, že moje zásoba slz je vyčerpaná až do konce příštího života. Než jsem tě poznala mě rychle vyvedla z omylu, protože jsem si zaplakala tolik, že bych mohla být mrtvá. ;)
   Tahle knížka mě úplně vyždímala. U knížek si občas pobrečím, ale tohle bylo neuvěřitelné. Bylo to tak krásné a tak smutné. A přestože si po dočtení vzpomínám především na ty slzy, většinu knížky jsem se usmívala. Nestydatě jsem se culila a vypadala jako blázen, ale byla jsem spokojená. Ta knížka mě totiž pohltila do sebe. Něco tak krásně napsaného jsem dlouho nečetla (kecy, četla, jenom to prostě pěkně vyzní). Byla jsem nadšená, jen jsem se do knížky pustila, a nadšení mě neopustilo, ba naopak, celou knížku se stupňovalo. Skoro pořád jsem se usmívala, jindy jsem se trochu mračila, rozhodně jsem však nezůstávala chladná. 

   Louisa, hlavní hrdinka této knížky, je prostě dokonalá. Když pominu pár stránek na konci, zamilovala jsem si ji a stala se pro mě jednou z nejúžasnějších hrdinek. Clarková je děsně ukecaná a je jako osina v zadku, ale nejde si ji nezamilovat. Už jenom kvůli jejímu stylu oblékání. :)
   A potom je tu Will, pětatřicetiletý muž upoutaný na invalidní vozík. Po nehodě s motorkou, kterou byl sražen, má poraněnou míchu a je závislý na pomoci ostatních. Nemůže hýbat končetinami a neustále se o něj někdo musí starat. Míval úžasný život, plný adrenalinu a dobrodružství, a proto je pro něj upoutání na vozík ještě horší. On svůj život miloval, jenže na vozíku nemůže dělat téměř nic. Proto je taky neustále náladový a často propadá depresím. Will, přestože se občas chová docela hrubě, je úžasný. Je vtipný a sarkastický a velmi inteligentní. Když se poprvé s Louisou setkal, byl na ni hrubý a dával jí jasně najevo, že ji tam nechce. Časem si ji ale zamiloval stejně jako já, a potom už nebylo úniku.
   Většina knížky je vyprávěna z pohledu hlavní hrdinky, je tu ale i pár kapitol, které nám dovolují nahlédnout do pocitů ostatních postav. Jsou tu kapitoly z pohledu Willových rodičů, z pohledu Louisyni sestry Triny a Willova ošetřovatele Nathana. Všechny tyto kapitoly vám dodají úplně nový pohled na osoby, které je vypráví, a navíc si začnete uvědomovat, že Willovo postižení není těžké jen pro něj. Tyhle kapitoly byly úžasným zpestřením, a přestože mě Louisyni kapitoly moc bavily, jsem za tuhle třešničku ráda.
   Louisa vymýšlí různé programy, kterými se snaží Willa přesvědčit, že zůstat naživu i s postižením nemusí být taková hrůza, jak se zdá. A myslím, že se jí vedlo úžasně, přestože jsem věděla, že to dopadne tak jak to dopadlo. Konec knížky ze mě vyždímal duši, přizabil mě a způsobil mi psychický šok. A potom jsem ještě nemohla usnout, což je pro mě ve 3 ráno špatné.
   Tahle knížka vás chytne za srdce a nepustí. Louisa s Willem jsou postavy, na které jen tak nezapomenete a zamilujete si je. Oba mají i ty tmavší stránky, ale přesto jsou oba dokonalí. Pokud váháte, jestli si knížku koupit nebo ne, šla bych do toho. Tahle knížka asi není pro každého, ale myslím, že většinu bude bavit. :)

 
5/5

sobota 20. července 2013

Letní dumání (3)




Retelling
Aneb když se vezme známý příběh a převypráví se po svém. Ať už jde o moderní variace na romány Jane Austen (ano, i ty se zombíky), anebo moderní převyprávění pohádek. Jak se na to díváte? Už jste nějaký takový retelling četli? A jaký byste si třeba chtěli přečíst? Myslíte, že by se autoři měli dopodrobna držet známější předlohy, anebo by ji měli zkusit přetvořit, abyste nečetli dvakrát v podstatě totéž?

_______________________________________________

   Další téma, u kterého toho nemám moc co říct, ale přece jen to nějak půjde. S retellingem jsem se poprvé setkala pár let zpátky, kdy jedna moje kamarádka napsala něco takového na Eragona. Dobře, uznám, že styl psaní se mi líbil, ale v tu chvíli jsem byla jen naštvaná. Vykrádat tak pěknou knížku a udělat z ní něco... takového? Vždyť to bylo jen změnění jmen a konec. Jasně, převyprávět zrovna Eragona asi nebyl nejlepší nápad, protože to bude kopírák tak jako tak, jenže i kdyby to bylo něco jiného, nevím... Přijde mi to všechno na jedno brdo. Od té doby jsem si přečetla pár příběhů na netu, už ani nevím, čeho to vlastně bylo převyprávění, ale vždycky jsem byla zklamaná. Originál byl pro mě originál a cokoliv jiného mě jenom štvalo. A proto jsem nečetla (a ani nehodlám číst) žádnou knihu, kde se jedná pouze o převyprávění jiné, známější knihy. Ať si lidi doma sami napíší příběh, který v podstatě okopírovali, a zveřejní si ho na internet. Jasně, proč ne? Ale prosím, ať to necpou do knihkupectví. Ano, jsem si vědoma toho, že spousta převyprávění je kvalitní, pěkné a povedené... A možná si časem i něco takového přečtu. Ale v tuhle chvíli s tím ještě smířená nejsem. :D
   Tohle se týkalo převyprávění knížek. A potom je tu ještě převyprávění pohádek, na což se dívám úplně jinak. Víte, pohádky většinou nejsou moc dlouhé. Alespoň ty, co znám já. Protože kdyby byla pohádka pro malé děti příliš dlouhá, nebavilo by to jak děti, tak rodiče. A proto mi převyprávění pohádek nevadí. Tedy mluvíme-li o neautorských pohádkách. Člověk vezme známý příběh, ale přesto ho nikomu neukradne. Já jsem tedy zatím četla jen jedinou knížku, a to Cinder od Marissy Meyer, tuším, a to se mi moc líbilo. Samozřejmě jde v knížce o zpracování, způsobu, jakým je podaná, ale tak je to všude.
     Můj názor na retelling je tedy v různých případech odlišný. A když už by opravdu napsal přepracování známé knížky, bože, ať to aspoň není to samé. Může se držet základního tématu, ale ne okopírovat knihu, změnit pár jmen (nebo ani to ne) a přeházet slovosled ve větách. Stejně si ale myslím, že pokud máte nějakou knížku rádi, neměli byste se ji snažit přepisovat jiným stylem. Jestli se vám líbí, budete s ní spokojení v takové formě jako na začátku. A budu krutá- ve většině případů se vám ani z desetiny nepodaří tak kvalitní kousek, z jakého jste "čerpali". Všichni se snažíte být kreativní a dělat svůj vlastní příběh, jenže ať chcete nebo ne, nepodaří se vám to tak, jak jste chtěli. "Henry Proprt byl z bohaté rodiny a už od malička věděl, že je kouzelník." Počkat, ne. "Henry Propr byl z bohaté rodiny, jenže jeho rodiče zemřeli a od se o svém původu dozvěděl až příliš pozdě." To taky není úplně dobré. "Henry Propr byl z bohaté rodiny, jenže jeho rodiče zemřeli a od se o svém původu dozvěděl až příliš pozdě, přestože z něj byl hrdina." Jo! To je ono... Jen mi to něco trochu připomíná...
   Takže, přátelé, klidně si převyprávění pište jak chcete. Jen do toho zkuste zapojit více sebe samotného než původního autora. Kdo ví, třeba z toho bude úspěch? :) Ale prosím vás, předtím, než to zveřejníte, pokuste se vžít do role čtenáře a zamyslete se, jestli je to opravdu táák originální, jak jste si mysleli...

čtvrtek 18. července 2013

Ten kdo stojí v koutě



TEN KDO STOJÍ V KOUTĚ
 
Autor: Stephen Chbosky
Originální název: The Perks of Being a Wallflower
Nakladatelství: Brio
Překladatel: Vratislav Kadlec, 2012
1. vydání
Anotace: Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskeho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo nadšeného přijetí, vyvolal polemiku a získal miliony oddaných čtenářů. Příběh o dospívání na střední škole, který Charlie vypráví v dopisech, je otevřenější a důvěrnější než leckterý deník, zároveň vtipný i sžíravý. Nevíme, kde Charlie bydlí, ani komu píše - máme jen slova, o která se rozhodl podělit. Zmítán touhou žít svůj vlastní život i touhou vymanit se z role, která mu připadla, prozkoumává dosud neznámé území. Před ním se otvírá svět prvních lásek, rodinných dramat i nových přátelství. Svět sexu, drog a Rocky Horror Picture Show, kde klíčem ke štěstí může být například ta správná píseň, díky níž se můžete řítit tunelem a cítit se nekonečně. V Charliem se autorovi podařilo stvořit vypravěče, který vás uhrane a přenese zpět do divokých a intenzivně prožívaných dní na prahu dospělosti, kdy se život podobal jízdě na horské dráze.

Proč jsem do knihy pustila? Na knížku jsem poprvé narazila, když mi ji začala vychvalovat jedna kamarádka. A potom další… A když jsem nakonec viděla ukázku na film s Hermionou a Percym, neodolala jsem a koupila jsem si ji.

Reakce po dočtení: Co? Počkat, ne! Proč to sakra nechápu?

Moje hodnocení: Než začnu recenzovat jako tak, zase se zmíním o obálce. Než jsem si knížku pořídila, byla jsem smutná kvůli obálce, jakou tahle knížka má. Prostě se mi nelíbila. Taková nijaká, a jen obrázek v koutě? Jasně, hodí se to k názvu, ale i tak… No, jakmile jsem si knížku koupila, už mi obálka nevadila. Obrázek v koutě se dá překousnout, jen mě štve obočí kluka na obrázku. Ano, jediné, co mě na tom štve, je obočí. :D Ta zelená barva, která na obálce je, tvoří spolu s tím červeným a bílým písmem docela pěkný celek.
   Tahle knížka mě opravdu hodně zaujala. Není psána jako normální knihy, ale originálněji, formou dopisů. Charlie píše anonymnímu příteli, kterého nezná. Místo pravých jmen používá buď obecná slova, nebo falešná jména. A to je jedna z věcí, která mě mrzela. Moc lidí se nad tím asi nezamýšlelo a bylo jim to jedno, ale já byla docela smutná, když jsem si uvědomila, že Charlie vlastně není Charlie, Sam není Sam atd. Jsem si vědoma toho, že jméno by nezměnilo můj názor na Charlieho, ale to nemění nic na tom, že bych skutečná jména postav poznat chtěla.
   Charlie je úžasný hrdina. Je to ten typ člověka, který nepovšimnut pozoruje lidi kolem sebe, ten, kdo stojí v koutě. Někteří o něm tvrdí, že je tak nějak magor, ale ve skutečnosti je to inteligentní, citlivý a pozorný kluk. Většinou jen naslouchá ostatním a sám se nezapojuje, protože má strach, aby neřekl něco nevhodného. Je neskutečně milý a každý by se od něj dokázal něco naučit. Je to prostě miláček a já bych si moc přála kluka, jako je Charlie, potkat. Ale i všechny ostatní postavy knížky. Sam je úžasná, jé to přesně ten druh holek, které má spousta lidí ráda. Jí a Charliemu jsem to moc přála. Patrick a jeho život mě taky fascinovali. Stejně jako Charlie si musel projít kdečím, i když to v knížce není tak moc popsáno. Jeho rodiče jsou rozvedení a nežijí spolu, a když k tomu připočtu jeho… Vztahy, je jasné, že i jeho život není procházka růžovou zahradou. Ale stejně byl optimistický a prostě úžasná, a já si Nijaka, stejně jako všechny ostatní, zamilovala. Nejvíce se mi ale líbilo, že i když má většina postav nějakou vadu, nikdo z nich není vyloženě špatný. Každý má totiž jak světlé, tak tmavé stránky. Nikdo není dokonalou postavou, každý má nějaký ten vrtoch, ale všichni, i ti co ubližují, jsou v jádru hodní.
   U knížky jsem se dokázala smát, usmívat i být smutná, ale neplakala jsem. Nevím proč. Možná z důvodu, že jsem závěr knížky úplně nepochopila. Nevím. Mí rodiče na mně totiž nešetřili a pořídili mi parádně dlouhé vedení. Prý, aby se časem mělo co zkracovat. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, zrovna u téhle knížky mi to totiž dost vadí. I tak ale nemám pochybnosti, že tahle knížka patří mezi ta nejlepší díla, přestože má jen něco přes 200 stránek. A zase se tu ukazuje, že krátká kniha neznamená špatná kniha. Protože Charlie je i přes svou délku dokonalý.

5/5

sobota 13. července 2013

Letní dumání (2)


Erotická kanonáda
Pokud nevíte, o čem je řeč, nejspíš žijete v nějakém vakuu. V poslední době je více než zřejmé, že se o slovo začínají hlásit dráždivější knihy. Co vy a erotický žánr? Četli jste něco? Nečetli? Chystáte se číst? Co si o eroťárnách vůbec myslíte? A jaké jsou podle vás ty nejlepší kousky?
____________________________________
V letním dumání jsou dvě témata, ke kterým nemám co říct... A tohle je bohužel jedním z nich. Takže tenhle článek bude mít je pár řádků, tak snad to bude stačit.
Na internetu neuvádím svůj věk, protože lidi jsou hloupí a smějí se mi, jak jsem děsně "malá." A to je vlastně pravda, co se týče blogosféry, jsem ještě dítě. Takže já a erotické knihy? Nee. Ne že by mi dělalo problém vzít si erotickou knihu a začíst se, já se u knížek nečervenám, spíš bych asi vypadala divně, kdybych najednou vytýhla 50 odstínů  šedi. Ale to neznamená, že bych si žádnou nepřečetla. Ale kdyby ano, určitě jen ve čtečce. ^^ Jsem prostě takovej Stydlín, že víc než u samotné knížky bych se červenala u toho, kdybych si ji vytáhla v autobuse.
Co si o erotických knihách myslím... Já jsem jedna z těch, která se o sexu stydí mluvit... Ale to pro mě neplatí u čtení/psaní. Takže číst erotickou literaturu? Ok, proč ne? Sex je součástí života a je všude kolem nás, tak proč se ho bát?
Kdybych si ale měla vybrat nějakou erotickou knihu, bylo by to právě 50 odstínů. Slyšela jsem dost záporné recenze a věřím jim, ale chtěla bych vědět, co za prasárnu to je. :'D A potom bych se asi pustila do Božského bastarda, však proč ne? :)

středa 10. července 2013

Mlhovina

Mlhovina

Autor:  Amy Kathleen Ryan
Originální název:  Glow
Nakladatelství:  Knižní klub, 2012
Překladatel: Lenka Faltejsková
Série:
Vesmírná pouť
 
Díl: 1.
1. vydání
Anotace: Planeta Země má nejlepší léta za sebou a vesmírem plují dva vícegenerační koráby s cílem osídlit Novou Zem. Ačkoli loď Nový obzor vyrazila na svou misi o rok dříve než Empyreum, obě se setkají ještě na cestě. A nepůjde o střet přátelský – osazenstvo Nového obzoru pod vedením despotické kapitánky Anne napadne posádku Empyrea a unese dívčí část posádky, mezi nimi i šestnáctiletou Wawerly. Příčina se brzy ozřejmí – ženy na Novém obzoru jsou neplodné… První část originální sci-fi trilogie o pouti za nadějí pro lidstvo nepostrádá napětí, milostný příběh, ale také zamyšlení nad tím, jak mohou ideologie ovládnout společnost jako celek i každého z nás.

Proč jsem do knihy pustila? Úplnou náhodou. :) Na knížku jsem narazila v knihovně, a když jsem na přebalu uviděla narážky na HG a HP, musela jsem ji vzít. :D A anotace mě taky zaujala! :D

Reakce po dočtení: Waverly, co to sakra děláš?

Moje hodnocení: Mlhovina je knížka, která mě opravdu zaujala. Už od samého začátku se mi líbil příběh, zpracování, všechno. Děj mě sice úplně nevtáhl do sebe, ale i tak je to povedená knížka. Spousta detailů je brilantně provedena a celý příběh se vám bude zdát naprosto uvěřitelný.
Stejně jako u spousty jiných knih, i tady se vyprávění střídá z dvou různých pohledů. Není to ale po jednotlivých kapitolách, ale po celých blocích, které ukazují, jak si děti na obou lodích žijí. Nevím, které vyprávění mě bavilo více, protože každé je úplně jiné a svým způsobem zajímavé. Trochu zajímavější pro mě možná bylo vyprávění dívek, protože jejich přizpůsobování a plánovaný útěk měl prostě své kouzlo.
  Postavy této knihy se mi opravdu velmi zamlouvaly. Waverly pro mě byla už od začátku hrdinka a já ji za její chování obdivovala. Líbila se mi její rozhodnutí, přesně jsem chápala její chování a prostě jsem si ji moc oblíbila… Tedy, na konci mě pěkně naštvala, ale to dokážu nějak přejít.  Keiran byl také velmi zajímavý, a i když se občas choval… nevhodně, bylo mi ho líto. Co se týče vztahu Keirana a Waverly, od začátku jsem si nebyla jistá, jestli mají být spolu. Prostě mi k sobě moc neseděli a já jejich vztahu moc nevěřila.  A s tím souvidí Keiranův protivník Seth, ten Setha, který se mi na začátku tolik zalíbil a já si myslela, že on bude mým favoritem.  Chyba.  Nakonec jsem si, co se týče Waverly, neoblíbila ani jednoho z nich. Snad se to v dalším díle změní. Za zmínku také stojí pastorka Nového Obzoru. Anne je podle mě ucházející psychopatka, ale ani jednou za celou knihu jsem ji nezačala skutečně nenávidět. Jasně, ta věc s bývalým kapitánem byla divná, ale všichni touží po moci (dobře, všichni asi ne, ale spousta těchhle psychoušů ano). Rozuměla jsem tomu, proč ty dívky unesla, sama bych možná něco takového taky podnikla. Ne v takové míře, ale ano, něco na ten způsob bych asi provedla. Přesto jsem ji stejně jako většinu Nového Obzoru moc ráda neměla. Ale ne všichni z „druhé lodi“ mě tolik iritovali. Zejména Amandu jsem si oblíbila opravdu hodně, sice byla „nepřítel“ jako skoro všichni, ale já jí věřila. A potom zbývají už jen unesené dívky, se kterými jsem celou knížku soucítila, litovala je a pár z nich jsem si i oblíbila. :)
  Přestože se mi Mlhovina líbila, nejsem schopna jí dát 5 hvězdiček. Děj pro mě nebyl až tak záživný, a i když mě příběh upřímně bavil, neměla jsem svůj obvyklý pocit „musím tu knížku přečíst co nejrychleji, protože nedokážu vydržet dál“. Proto, i když vám Mlhovinu vřele doporučuji, dávám je 4 hvězdičky. Co se pokračování týče, docela hodně se na něj těším a jsem zvědavá, co si na nás autorka zase vymyslí. 
4/5